K tanci a vědomému pohybu jsem se dostala až kolem třicítky, po tom, co se mi narodila dcera. Nejprve jsem po porodu začala chodit na hodiny rehabilitačního břišního tance, jejichž název ve mně vyvolal pocit, že se po mně nebude očekávat žádný výkon (což se potvrdilo). Poté jsem objevila kontaktní improvizaci a od ní jsem se jakousi záhadnou náhodou dostala až k somatickému dialogu, který mě naprosto nadchl a okouzlil. Začala jsem chodit k autorce metody Berrak Yedek nejprve na skupinové a pak i na individuální lekce. No a když Berrak vypsala vůbec první výcvik pro facilitátory, nezaváhala jsem ani na chvilku. Tato úžasná technika mě na mnoha rovinách natolik obohatila, že jsem se rozhodla ji předávat dál.

Na somatickém dialogu mě fascinuje, že funguje bez úsilí. Není třeba se učit žádné taneční pohyby, kroky či figury ani si dávat pozor na „správné držení těla“ a podobně. Stejně jako například Feldenkraisova metoda vychází i tato technika z principu, že úplně stačí své tělo více vnímat a jemně mu prostřednictvím nervové soustavy připomenout, jak fungovat - protože ono to umí samo, a to naprosto dokonale.

Sama jsem potěšení z tance a dar hlubokého vnímání svého těla objevila až poměrně pozdě. Narodila jsem se totiž s fyzickým hendikepem - bez pravé ruky, a dlouho jsem se za tuto svoji jinakost (opravdu nesnáším slovo „postižení“ nebo dokonce „invalidita“) styděla. Postupnými krůčky a nakonec hlavně díky somatickému dialogu jsem zjistila a ve vlastním těle prožila, že tanec může být tím nejautentičtějším projevem mé duše. Díky tomu jsem své tělo začala vnímat zevnitř a objevila jeho přirozenou krásu.

Velkou část svého života jsem strávila sice ve svém těle, ale vlastně úplně mimo něj, jak je pro naši moderní západní společnost příznačné. My jsme toto základní spojení sami se sebou a tím i se životem samotným bohužel do velké míry ztratili, což je příčinou mnoha problémů a konfliktů - vnitřních, mezilidských, společenských a v konečném důsledku i geopolitických. Dobrou zprávou ale je, že toto posvátné, a přitom tak bezprostřední a přirozené spojení, můžeme zase obnovit - každý sám u sebe. Cest je mnoho a somatický dialog je jednou z nich.

Petr Třešňák ve svém článku v časopise Respekt Ztracené umění: jak vnímat své tělo píše: Jak zjišťují nejnovější vědecké výzkumy, pokud chcete prožívat svou existenci jako naplňující a přítomnou, má to jednu biologicky danou podmínku – dobře vnímat svoje tělo. (...) Zachytit jemné signály zevnitř vyžaduje delší čas a větší klid, tedy nic, čím by dnešní svět zrovna oplýval. Lekce somatického dialogu jsou tu právě proto, aby nám poskytly čas, prostor a klid potřebný k tomu, abychom se mohli vrátit domů.